Harry Potter, Šípková Růženka - Věštba a dvě sudičky

„Co máme teď za hodinu Hermiono?“
„Vy máte Jasnovidectví a já volno,“ řekla jim pobaveně.
„Csss... ty se někde flákáš, zatímco my musíme snášet tu starou mouchu,“ zuřil Ron.
„Vidíte, neměli jste tam zůstávat!“ rýpla si se smíchem. Neville na ni za jejími zády ukázal prostředníček. Měl ji rád, ale Mouchu Trelawneyovou ne.
„Chlapci, chlapci,“ řekla ještě než odběhla.
„Snad abychom už šli,“ upozornil je Harry, když všichni dělali ksichty Hermioniným směrem. Ne příliš vesele se podíval na hodinky. Nešly.
„To bude zase den.“

***
„Asi jsme se ztratili,“ konstatoval Neville.
„Ne asi... a kdo tady říkal musíme jít TOUHLE chodbou, že Rone?“
„Sorry, no…“
„Ty jsi opravdu debil Weasley,“ přicmrndával Seamus a dal mu ťafku do ramene.
„Au. Kreténe!“
„Kdo je u tebe kretén?! To kvůli tobě jsme v prdeli a ne na hodině!“
„Sám jsi v prdeli! Blbečku!“
„Jdeme!“ zakřičel Harry.

***

„Jdete pozdě chlapci,“ uvítala je moucha. „Ale to...“
„...jsem samozřejmě věděla,“ napodoboval Ron tak, aby ho neslyšela.
„Říkal jste něco pane Weasley?“
„Že se omlouváme.“
„To nic chlapci, to nic. Posaďte se.“
Harry s Ronem si sedli k jednomu stolku s čalouněnými křesly a čekali, co bude.
„Jak už jsem říkala, dnes budeme opět věštit z karet. Otevřete si učebnice na straně 64 a přečtěte si teorii.“
Profesorka pak procházela po třídě a kontrolovala výklady. Několika lidem sama vyložila karty. Všem vyšla buď ukrutná bolest nebo smrt. Jak jinak. Nakonec se usádlila před krbem a mhouřila podezřele oči.
„Harry, tady máš něco, co má být milenec? He heee.“
„Nech si to, teď já. Noo, tak v manželství tě sežere pes. Ne to je les. Aha, to je vážně naprosto zajímavé,“ předstíral Harry soustředěný výklad. Moucha sebou zčista jasna škubla:

„AŽ MĚSÍC SE S KOMETOU SEJDE,
HARRY POTTER MÁLEM POJDE.
PÁN ZLA HO KOUZLEM POŠLE SPÁT,
JEHO VĚRNÍ JIŽ NEBUDOU SE BÁT.
AVŠAK SPÁT BUDOU TAKY,
SNAD DNY, SNAD CELÉ ROKY?
LÁSKA VELKÁ MŮŽE HO PROBUDIT.
CHLAPEC SMRTIJEDSKÝ,
MUSÍ RTY HRDINY POLÍBIT.“

Pak sebou několikrát trhla a vzbudila se. Všichni koukali s otevřenou pusou střídavě na ni a na Harryho. Nikdo nevěděl, co říct.
„Děje se něco drahoušci? Asi jsem si trochu zdřímla.“ Promnula si vypoulené oči a upřela na ně ospalý pohled.
„Paní profesorko, právě jste říkala, že Harryho probudí nějakej syn Smrtijeda polibkem.“
Všichni včetně jmenovaného se jako na povel rozesmáli.
„To není možné... asi jste dnes všichni nějací ospalí. Á, už je konec hodiny, nashledanou.“
Spěšně jim pokynula rukou a snažila se je co nejrychleji vyhodit, aby si mohla přihnout své oblíbené kořalky.

Všichni se ještě bavili o věštbě, ale nakonec se usnesli, že si z nich Trelawneyová z opilosti střílí a tak pokojně odkráčeli na další hodinu.
„Jaký chlapec smrtijedský?“ vrtalo Harrymu hlavou. „To je vážně nesmysl.“


Když Harry večer usínal, na věštbu už si nevzpomněl. Spal velice tvrdým spánkem, tudíž ani netušil o jisté noční návštěvě. Přišly za ním kouzelné sudičky:
„Drahá soudružko sudičko. Co s ním uděláme?“
„No… ta stará slípka ropušnická opět zpackala, co mohla,“ sudička se na chvíli odmlčela a pak hlasitě prohlásila: „Můj drahý budeš mít lásku a štěstí. Teď ty. A dělej, ať to máme za sebou.“
„A já ti soudím, aby ses do toho chlapce nezamiloval a měl rád pouze děvky... chci říct dívky, samozřejmě.“
První sudička na ni upřela zkoumavý pohled.
„No co! Přeřekla jsem se!“
„Opravdu?“ zaváhala ta první.
„Ty mi snad nevěříš soudružko?“
„No,“ chvíli to vypadalo jako by chtěla pronést nějakou jedovatost, ale pak jen řekla: „Nuže pokud je to všechno...“
„...tak můžeme jít na pivo nebo dvě. Možná tři. Čty-“
„Jdeme!“ zavelela první a obě se rozplynuly.
Zbytek noci měl Harry velice podivné sny.